SKRYTÉ
PŘÍBĚHY

​Stále rychleji mizí v současnosti povědomí o historické kontinuitě výtvarného umění, ustupuje zájem o znalosti dění na umělecké scéně i v minulosti zcela nedávné. Přesto je nepochybné, že každý nový umělecký čin vstupuje do prostoru utvářeného předchůdci a jejich díly. Nikdo se nemůže vyhnout zrcadlu onoho pověstného „musée imaginaire“. Zdá se, že dnes si jen málo lidí chce tuto skutečnost plně uvědomovat a znalost toho, co předcházelo jejich vlastnímu „teď a tady“, zcela opomíjejí. Je proto nepochybně potřebné připomenout, co se v současnosti se stále větší lehkostí zapomíná. Je nesnadné najít nepříznivější časy ke  studiu na  vysoké umělecké škole než ty, které byly určeny generaci umělců, k níž náleží i Jan Pištěk. Při tomto konstatování je ovšem možné také říci, že sociálně-politicky byl náš svět v těchto nepříznivých časech docela přehledný, alespoň zdánlivě zřejmý a snadný k rozhodnutí. Druhá polovina let sedmdesátých a první polovina let osmdesátých byly obdobím vrcholící normalizace, dobou neměnnosti uzavřeného, šedavého, konzervovaného světa, obdobím „zastaveného času“ v uzavřeném prostoru. Byl to rovněž čas, v němž svoboda uměleckého uchopování světa byla režimem považována za velmi nežádoucí. Ta nebyla přesto zapomenuta, byla udržována v soukromí ateliérů a manifestována na občasných výstavách v neobvyklých prostorách, nezřídka předčasně uzavřených všemožnými dohlížiteli nad společností a uměním. Pod tlakem se pak ale rodily odhodlání a autentičnost uměleckého projevu. Tehdejší studenti pražských vysokých uměleckých učilišť během studia nejen docházeli do jednotlivých školních ateliérů a plnili povinné penzum, ale také se nepochybně rozhlíželi i ve světě živého výtvarného dění, jistě především toho neoficiálního. A ten byl až překvapivě vitální. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byla stále neopomenutelná tvorba významných umělců několika předcházejících generací. Dokonce tu stále ještě tvořili umělci z generace spojené s návratem českého výtvarného umění do souvislostí umění evropského započatým v období zakládání výtvarných skupin. Ty rekapitulovaly od přelomu padesátých a šedesátých let dosavadní zkušenosti a zisky evropské moderny. Rozhodující roli i na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v našem výtvarném dění stále hrála, v podstatě bez výrazného přerušení, umělecká tvorba spoléhající na klasické výtvarné prostředky, jejímž konečným a podstatným výsledkem je artefakt. Jeho formální rysy, zcela ve shodě s názorovým pluralismem moderního výtvarného umění, nebyly předem dány jednotícími stylovými nároky. Jednalo se především o zřetele obsahové, jež spojovaly rozrůzněné výtvarné projevy generací, které v šedesátých letech vracely českému umění evropskou váhu a význam a přiváděly k nám ve velmi osobité redakci jak strukturální či geometrickou abstrakci, tak po polovině šedesátých let pop art a novou figuraci, která u nás vydala neobyčejně osobité plody v podobě tzv. české grotesky. V této mnohosti projevů několika generací různé umělecké i životní zkušenosti a různého výrazu žijících za hranicí oficiality se ke konci sedmdesátých let začali prosazovat i umělci, kteří jsou zahrnuti pod dnes již obvyklým označením „generace sedmdesátých let“. Jim vlastně připadla uprostřed zesilující normalizace nelehká úloha udržet kontinuitu českého výtvarného projevu a pevné vědomí o umění jako teritoriu lidské svobody. Jejich palčivému životnímu pocitu již nekonvenovaly časté domácí sklony k intelektuálním estetizacím, byli přesvědčeni, že jejich tvorba musí vycházet z nejosobnějších životních zkušeností, nikoliv jen z rozhledu a orientace v aktuálních výtvarných tendencích. Již oni zřetelně pociťovali konec optimismu evropské moderny. Ve stručně naznačené pestrosti skryté výtvarné scény v Čechách měli nastupující umělci možnost vidět řadu soukromých prezentací v ateliérech, poměrně velké množství výstav v neortodoxních výstavních prostorách nebo v různých kulturních střediscích, pokud ovšem informaci o nich hledali a dostali ji dříve, než je dohlížitelé nad společností a uměním nechali uzavřít. Je nepochybné, že právě tento čilý výstavní ruch za hranicí normalizační oficiality bylo to nejdůležitější, co mohlo zprostředkovávat studentům styk se skutečným uměním, s palčivostí problémů společnosti a umělecké tvorby, co také mohlo vést mladé autory k hledání svobody vlastní tvorby. V roce 1981, ve stejném roce, kdy vystoupili v Itálii umělci pod označením Transavantgarda, uspořádala Galerie umění v Karlových Varech výstavu Obraz, obraz…, na níž se představilo několik umělců generace sedmdesátých let. Diváky hojně navštívené vernisáže tvořili ze značné části studenti Akademie výtvarných umění v Praze, kteří měli vbrzku tvořit novou generační vlnu, která je nejvíce spojována s pojmem postmoderna. První polovina osmdesátých let byla zároveň dobou, kdy se na naší výtvarné scéně začala dosti výrazně objevovat nová umělecká generace s vlastním výtvarným programem. Ta poprvé široce prezentovala své výtvarné názory a své směřování na dvou výstavách uspořádaných v roce 1984 v Praze na Smíchově a ve Vršovicích na dvorcích, zahrádkách a v prostorech starých činžáků. Byly nazvány pro české prostředí charakteristicky – Konfrontace. Řada konfrontačních výstav pokračovala v proměňujícím se obsazení. Jan Pištěk se zúčastnil výstav Konfrontace VI v Praze Vysočanech a Konfrontace VII ve Svárově v roce 1987.

​

Polovina osmdesátých let minulého století je dosud posledním klíčovým údobím v dějinách českého umění, kdy můžeme mluvit o generačním nástupu, tak jak je znalo 20. století. Dnešek takové nástupy nezná, zná jen postupné vplouvání mladších a mladších autorů do proudů internacionalizovaného globálního jazyka tzv. „výstavního provozu“. Zdá se, že důrazný nástup postmoderny na českou výtvarnou scénu byl posledním vzepětím moderny 20. století. Tehdy se české umělecké prostředí přes stále ještě zablokovanou společensko-politickou situaci začalo opět otevírat světovým uměleckým proudům. Nastupující generace manifestovala svůj rozchod s domácí výtvarnou tradicí, která jí připadala příliš vázaná na tradiční vyjadřovací prostředky a pracující s existenciálně přetíženými obsahy, jak ryze českými, tak obecně kulturně západními. Toužila se včlenit do nově se rodícího multikulturního světového prostředí a chtěla tak činit podle svého soudu mezinárodně platným srozumitelným jazykem. Čas pak ukazuje, že takový jazyk vlastně neexistuje a že řeč díla je srozumitelná jedině tehdy, když je ryze osobní, autentická. A nutno říct, že řada autorů generace k takovému náhledu časem soustředěnou tvorbou dospěla. Hledání vlastního výrazu je pro umělce vždy velmi svízelné, obzvláště nemůže-li přijmout bez výhrad myšlenkové a formální pomůcky, jež mu doba nabízí. Tvorba Jana Pištěka se na takovou osobní cestu vydala. Postmoderna, k níž se Pištěkova nastupující generace hlásila nejen svou tvorbou, ale i v rovině teoretických interpretací, vracela do centra zájmu opět tradiční výtvarná média, především obraz. V evropských souvislostech to byl téměř revoluční čin, protože předchozí dekáda náležela ve světě spíše tendencím směřujícím k dematerializaci uměleckého díla, k minimalistickým a konceptuálním projevům. Malba a vůbec tradiční média jako by ztrácela respekt. Zásadní změnu přinesla první vystoupení italské Transavantgardy a německých Neue Wilde na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Nastalou proměnu ve vnímání výtvarných projevů označil německý teoretik výtvarného umění jako „hlad po obrazech“. Tradiční výtvarná média se znovu a znovu ukazovala jako schopná vstřebávat a nově zhodnocovat impulzy z různorodých uměleckých projevů, třeba i obrazu či soše vzdálených. Postmoderní pohlížení na tvorbu vnášelo do českého prostředí zcela nové akcenty. Především to byla naprostá volnost v nakládání s celým odkazem výtvarného umění napříč dějinami i kulturními tradicemi. Ve formě výtvarných projevů generace byl nejzřetelnější odkaz evropského expresionismu, jehož tradice byla obzvláště silná v Německu, zemi, jejíž výtvarné dění, vedle Itálie, nejvíce formovalo (formulovalo) podoby postmoderny. Raných prací Jana Pištěka z poslední třetiny osmdesátých let se však tento rys postmoderny nijak výrazně nedotkl. Naopak, jeho projev byl velmi střídmý a uvážlivý. Bylo zřejmé, že jeho nakládání s obrazem bude mít zcela specifické rysy. Ve zpětném pohledu, v perspektivě další tvorby je zřejmé, že Jana Pištěka cele poutá vznik obrazu, jako díla, kterému je uloženo trvání. Je také zřejmé, že ho zajímá proces jeho vzniku, ale nemusí tu být přítomno to, co si představujeme pod slovem malba. Hlad, touha po obraze, kterým se sděluje svět, jsou však v Pištěkově tvorbě přítomny podnes. Důležitou konstitutivní složkou jeho juvenilních obrazů je čirá kresebnost, vlastně sítě čar, pro které vytváří prostor lehká, lazurní barva. Obrazy působí nehmotně a ireálně, ačkoliv obsahují obecně známé znaky odkazující k lidské historické i všednodenní zkušenosti. Není pochyb, že Jan Pištěk se ocitl na cestě k hledání základních prvků, z nichž je ustrojen náš svět a na nichž stojí jeho souhra. Ačkoliv se formy následujících cyklů proměňují, zachovává si stále toto hledání tvorbou vnitřní souvislost. 

​​

​​

​​

Autor textu: Ivan Neumann

​