Jsou tvary těla lidské nebo animální’? Co je lidského na fragmentech připomínajících lidskou hmotu? V malířské tvorbě Jana Pištěka nastal zlom, který se projevil na loňské podzimní výstavě v prostorách Českého centra v Paříži. Jan Pištěk se do této doby vyjadřoval tradičními malířskými prostředky. Váha jeho tvorby spočívala v malbě, která znamená přímý, osobní styk umělce s plátnem.

 

Nyní se zabývá hledáním možností virtuálního obrazu. Jeho dílo – však ve svém důsledku není designérsky vizuální ani nelze mluvit o efektech počítačové grafiky. Jana Pištěka zajímá spolupráce člověka a počítače. Nechá se inspirovat tím, co je mu nabízeno, ale zároveň pečlivě kontroluje každý krok. Používání techniky není náhodné, přesto neztrácí na intuitivnosti. Program, ve kterém Pištěk prostřednictvím animátora pracoval, je výrobním tajemstvím. Toto tajemství není hrou na magično ale slouží ochraně mýtu, který vzniká při procesu tvorby. Tvorba tohoto technického obrazu je svým způsobem odosobněná. Anuluje umělcův rukopis, smazává hranici mezi jeho představivostí a nekonečnými variacemi práce počítače. Pistěkovy obrazy jsou celky, vytvářené na podkladě kolážových vizí, jsou zpracovávané, přetvářené a mutované, jsou jednotlivými téměř nepojmenovatelnými artefakty. Divák ví, že se dívá na obraz těla, protože ten tělo připomíná: obsahuje kůži, vlasy, svaly pod kůží, záhyby a stíny. Ale v žádném případě nelze mluvit o těle lidském, rozděleném na mužské a ženské. Nemá příběh, určení, diferenci. Tento typ tvůrčí morfologie či morfografie není pokusem o laciný efekt patvarů a mutací. Jeho základem je jednoduchost a jednoznačnost materiálu – povrchu těla. Obrazy vytvářejí atmosféru intimity. Avšak způsob, jakým jsou vytvořeny, zakládá distanci. Sám Jan Pištěk cítí určitý odstup od vytvářeného objektu, na který doposud nebyl ve své tvorbě zvyklý. Staví svou vlastní intuitivní tvorbu na roveň technických možností počítače, vyčkává, upozaďuje se a zároveň počítá se samozřejmostí a matematicky přesnou daností tvarů, jejichž vývoj lze v jakémkoli okamžiku zastavit, zaznamenat, vložit tak do paměti. Proč umělec používá chladnou techniku k vyjádření neohraničené důvěrnosti a neuchopitelné erotiky bisexuálních tvarů? Vystavené obrazy jsou v podstatě jen záznamy – obrazové výjezdy dí1a, které se v originále nachází v digitální formě. Dostat se k němu znamená překonávat překážky, hledat klíč a otevírat tajné schránky. Záznam, tedy to, co je vidět, je jen výjev – odraz skutečnosti. Skutečné dílo dlí ve skrytosti a v následném odhalení. Nejednoznačnost jeho vizualisty – tedy to, jaké je a jak se jeví na výstavě, ho staví do roviny posvátného. Není takové, také se jeví. Jeví se jen za určitých podmínek. Je za běžných, obecně známých okolností nedosažitelné. Dost možná, že je nedosažitelné již v procesu tvoření. Kontakt s ním je zprostředkovaný, proto není možné ověřit, že skutečně existuje.

​​

​​

Autor textu: Anna Irmanovová

​