HLEDÁNÍ
MÍRY

Jan Pištěk se na české výtvarné scéně objevil těsně po polovině 80. let s nástupem mladé generace. V roce 1988 ji reprezentoval na velké výstavě v Paláci mládeže v Moskvě, kde bylo poprvé možné bez kontroly vystavit to, co se v Praze oficiálně ještě netolerovalo, a o rok později byl zařazen s několika dalšími vrstevníky do velké kolekce současné české malby v německém Esslingen.

 

Už tehdy bylo v kontextu výstavy zřetelné, že na diferencované domácí scéně působí jako zklidňující, neagresivní naturel, který řeší těžkou otázku spojení protikladných polarit. Překlenutí rozporu mezi reálným světem a abstrakcí tak, aby se respektovaly nároky a smysluplnost obou rovin je úkol, který si postavil už v nejrannější fázi své tvorby. Na ještě neoficiálních výstavách nové české malby se v 80. letech objevují u Pištěka symbolické reference k archaickým kulturám. Proti jeho divočejším vrstevníkům jsou však znaky, např. pravěké dolmeny, zneutralizovány tím, že je obestřel abstraktním polem jemné šrafury. Šrafura se rytmicky rozpíná v obraze a brání nám, abychom se nedali snadno strhnout příliš konkrétními nebo historickými odkazy. Znaky se vznášejí v neutrálním poli nebo jsou překryty abstraktním plánem, který jako by zastupoval dimenzi času, plynutí, do něhož se noří vše reálné. Oba póly jsou v Pistěkových obrazech podrobeny vzájemné neutralizaci a tento proces je pro něj nalezením míry. To je základní intence jeho práce. Rovnováha však nutně v dalších obrazech nebo celých cyklech musí být nalézána znovu a jinak, aby její platnost byla potvrzena. Umělec je v takovém oscilačním poli přitahován k jedné či druhé straně polarity. Například v – meteorologickém- cyklu ‚ Jaké bude počasí- dokonce základní -reálný“ plán obrazu tvoří znaky známé z povětrnostních tabulek a předpovědi počasí. Aktuální a banální obrázkový jazyk odkazující ke každodenní realitě se Pištěkovi ovšem stal záminkou k rozvedení autonomního abstraktního řádu linií, forem a plošných plánů. Ty se nakonec dostávají úplně do popředí a stávají se samy hlavním tématem obrazů. V následující sérii meteorologické značky pro fronty vysokého a nízkého tlaku ztratily úplně své původní reálné odkazy. V obrazech se najednou konstruuje mohutné pole tvořené protínajícími se kruhovými formami. Máme dojem, že je to fragment velkého hodinového stroje. Abstraktní řád však nekončí v úplné harmonii, ale v labyrintu, který paradoxně odpovídá opět reálnému světu. Oba póly, „abstraktní“ a ‚reálný‘ se tedy v Pistěkových obrazech zastupují a vystupují vždy v jiné dvojnickém převleku a jiné dvojnické roli, aby udržely napětí a položily nám otázku míry znovu a znovu. Po sérii, kde se abstraktní forma ujala nadvlády v obraze a prošla únavným očisťováním a zpřesňováním, volí dnes autor paradoxně znovu cestu k realitě, ke krajině. Víme všichni!, jak je obtížné nalézt vůbec krajinu v době, kdy ji vnímáme častěji prostřednictvím médií než v bezprostředním zážitku. Klademe si stále otázky, jestli jsme ještě těchto zážitků vůbec schopni. Při vyprázdněnosti našeho pohledu a při omezenosti naší přímé zkušenosti se krajiny většinou zmocňujeme už jen abstraktním znakem. U Pištěka se sice také setkáme s novým zájmem o přírodu, ta se nám však už nedává v záplavě smyslových vjemů, v chaosu barevných skvrn, ale je jen pečlivě konstruovaná jako v sítotiskovém provedení. Víme, že je to obvyklá forma, jíž je zastupována realita, a že smyslovou zkušenost v dnešním roztříštěném světě prostředkuje velmi Často právě tento princip uspořádání. Cesta k odhalení našich pocitů a k odhalení skutečnosti samé dnes není snadná. V době, kdy se velmi narušil vztah veřejného a intimního, stejně jako se znejasnil vztah reality a jejich fiktivních náhražek, je Pištěkova vizuální kontemplace o správné míře abstraktního a reálného velmi potřebnou.

​​

​​

Autor textu: Jana Ševčíková

​