DVA 
SVĚTY

GENETICKÁ INFORMACE

​

​Pištěkové jsou významná rodina, jejíž kulturní kořeny spadají do druhé poloviny 19. století. Jenom těžko k ní budeme hledat srovnatelný protějšek. Jako by se geny neustále kultivovaly. Malířský talent získali po Františku Ženíškovi (1849–1916), zásadní osobnosti generace Národního divadla, který byl Theodorovým pradědečkem z matčiny strany. Pro Národní budovu namaloval první oponu – tu, jež shořela – a také výplně stropů s překrásnými motivy Múz, jež jsou dodnes obdivovány. Byl vynikajícím, technicky svrchovaným malířem monumentálních obrazů s ušlechtilými alegorickými náměty a také členem Sokola – vyznával přesvědčení, že ve zdravém těle se nachází zdravý duch. Vztah k automobilům či strojům můžeme vysledovat u Julia Ženíška, potomka malíře Františka, jinak prvního zástupce automobilů značky Ford a letadel Wright na území Rakouska Uherska, který už v roce 1895 vlastnil závodní vůz. Měl instinkt na „věci budoucnosti“, dnes bychom ho nazvali technologickým vizionářem.

V Pištěkovské linii se vyskytují adepti Thálie. Dědečkem Theodora Pištěka byl Jan Pištěk (1847–1907, herec, zpěvák a divadelní producent, historicky první ředitel Národního divadla v Brně a především majitel Pištěkova lidového divadla v Praze). Lásku k filmu mu předali jeho tatínek Theodor Pištěk (1895–1960), jeden z nejslavnějších a také nejpopulárnějších českých herců meziválečného období, a maminka Marie Ženíšková (1909–1982), dcera automobilového podnikatele Julia, hvězda mezi herečkami éry němého filmu. Společně kupříkladu hráli ve filmu německého režiséra Carla Junghanse Takový je život, který Theodor Pištěk senior produkoval.

​​​

​

​

POPRVÉ SPOLU

​

Ačkoliv už Theodor a Jan Pištěkovi mají za sebou desítky výstav, spolu – přes nejužší rodinnou vazbu – ještě nikdy nevystavovali. Tuto překvapivou skutečnost změnila až expozice Pištěk & Pištěk: Dva světy v pražské Ville Pellé, která proběhla na přelomu let 2022 a 2023 a stala se jejich první společnou přehlídkou. To, že šlo o zaznamenáníhodnou událost, dokládá nejenom odborná reflexe přehlídky v médiích, ale také divácký zájem. Theodor a Jan Pištěkovi jsou sice coby umělci rozdílní (každý si vypracoval svůj jasně definovaný styl), mají však hodně společného: a nejde jenom o lásku k rychlým automobilům nebo už pověstnou pohostinnost, již ocení každý, kdo se ocitne v jejich blízkosti. Oběma je vlastní především neochvějná důvěra v sílu obrazu a v malbu jako ve výsostnou výtvarnou disciplínu, která jim umožňuje ztvárňovat rozmanitá témata a vize. Podobně je spojuje bytostná touha po dokonalosti, co nejpřesvědčivějším podání, kde musí být obsah díla v naprostém souladu s formou. Jsou perfekcionisti a tento postoj uplatňují vůči sobě i okolí. Tvorbě dávají všechno, obrazy malují dlouhé měsíce, často se k nim i po letech vrací, aby je definitivně uzavřeli. Nejdou zkratkou, což je další důvod, proč je o jejich obrazy takový zájem.

Theodor Pištěk k tomu poznamenal: „Vždycky chci, aby to bylo nejlepší v rámci toho, čeho jsem schopen dosáhnout. Každý máme svoje možnosti a mě by zklamalo, kdybych nenaplnil svůj potenciál.“ Theodor i Jan kladou důraz na kvalitu provedení výstavy, která je v jejich pojetí více než jen expozicí: snaží se připravit divákovi co nejkomplexnější vizuální zážitek. Proto bylo zásadní zapojení Pavla Kolíbala, který ve Ville Pellé uplatnil svou dlouholetou zkušenost výstavního architekta. Dokáže totiž rozmístit obrazy v galerii tak, aby vznikla vyvážená, srozumitelná, přehledná, a zároveň atraktivní přehlídka, jež zůstane v paměti. Když takovou výstavou procházíme, vnímáme harmonii a klid. Všechna díla získávají přesné rozestupy a prostor je členěn s ohledem na širší vztahy mezi jednotlivými místnostmi, ale také chodbami a schodišti. Z jednoho místa se před pozorovatelem otevírají nečekané průhledy, a tak může sledovat obrazy v různých souvislostech. Jedná se o svého druhu umělecký a architektonický výkon. Výstava díky tomu dostává dynamiku, čteme ji jako postupně se rozvíjející příběh

​

​​

​

OD RINGU PO VESMÍR

​

Theodor Pištěk byl představen prostřednictvím intenzivní retrospektivy. Na relativně malé ploše se podařilo vystavit díla prakticky ze všech jeho tvůrčích období, jak je vybral Martin Dostál, kurátor Theodorovy části expozice. Nejstarším prezentovaným obrazem byl Boxer z roku 1958, kterým v šestadvaceti letech ukončil studium na pražské Akademii výtvarných umění, kde jej vedl profesor Vratislav Nechleba. Na první pohled jde o vyzrálou práci zachycující přestávku zápasu, kdy sportovec v rohu ringu nabírá síly do dalšího boje. Dále byly představeny obrazy namalované v roce 1960, v němž jej režisér František Vláčil oslovil ke spolupráci na filmu Holubice. Tento motiv se do maleb ostatně propisuje. Šlo o iniciační událost, která na další desetiletí ovlivnila Pištěkův život. Právě tehdy se začala odvíjet bohatá historie jeho kostýmní a výtvarné tvorby pro kinematografii, jež vyústila v mistrovské Vláčilovy snímky, jako jsou Markéta Lazarová či Údolí včel (oba 1967) a Formanovy filmy Amadeus (1984), Valmont (1989) a Lid versus Larry Flynt (1996). Počet filmů, na kterých se Theodor podílel, překročil stovku. Pohádka Tři oříšky pro Popelku režírovaná Václavem Vorlíčkem má status kultovního díla nejenom v českém prostředí. Na výstavě nechyběly ani ukázky z hyperrealistického období sedmdesátých a osmdesátých let, kterými Theodor Pištěk získal pozornost širšího publika, nebo obrazy tajuplných architektur devadesátých let, jež předznamenaly jeho obrat k abstraktnímu směřování. Pomyslným vrcholem této až filozofické tendence se stala ukázka z cyklu Rozhovory s Hawkingem, vyjadřující Pištěkovy vizuální interpretace úvah o vzniku vesmíru, které
Stephen Hawking, teoretický fyzik a kosmolog, formuloval ve svých studiích. Obrazy jsou poutí za poznáváním toho, co nás přesahuje. Jsou meditací, jsou experimentem, jsou hledáním. Situace, kdy se vedle sebe v těsné blízkosti ocitly obrazy z počátečního období a současné hawkingovské kompozice, jež od sebe dělí šedesát let, názorně demonstrovala, co znamená neustálá umělcova touha po nejbytostnějším vyjádření toho, co cítí, co prožívá a kam se chce prostřednictvím obrazů podívat: od nejbližšího okolí, jímž byl obklopen, až po vesmírné vize, které jsou dotekem s nevídaným. Pokračování Theodorovy expozice se uskutečnilo v podkroví galerie, kde byly instalovány reliéfy, asambláže a plastiky, jež jsou pevnou součástí jeho tvorby již od šesté dekády. Namnoze vycházejí z nalezených věcí, vesměs mají bezprostřední souvislost s automobilovými součástkami, s písty, válci i motorovými bloky nebo s celými kusy karoserie. Většinou je objevoval na vrakovištích, odkud si je bral do ateliéru. Zvláštní pozornost věnoval chladičům, jež rozřezával rámovou pilou a odhaloval jejich skryté poselství. Takto se roku 1963 zrodila
například série Zápisky zmizelého. „Byl jsem úplně nemocný z toho, že jsem chtěl vědět, co je uvnitř,“ vzpomíná Theodor Pištěk. „To mě zajímá po celý život, souvisí to s tím, že mám rád tajemství. Když se odhalila jejich textura, prožíval jsem úžasné okamžiky. Přesvědčil jsem se, že každá věc může za určitých okolností žít úplně jiný život a mít jiný význam a smysl.“

 

 

​

ŘÍZENÉ NÁHODY

Část věnovaná Janu Pištěkovi se odehrála v prvním poschodí Villy Pellé a soustředila se na aktuální tvorbu z období posledních pěti let. Na první pohled bylo patrné, že se Jan ubírá jinou cestou než Theodor. „Ani mi nic jiného nezbývalo,“ vysvětluje. „Kdybych maloval hyperrealisticky, okamžitě bych byl považován za někoho, kdo napodobuje otce. Musel jsem to prostě od začátku dělat po svém. Jinak to nešlo.“ V tomto ohledu bezpochyby uspěl. Daří se mu promlouvat nezaměnitelným jazykem založeným na odvážné a cílevědomé práci s barvami, které klade na plátno pomocí štětce, jak je to obvyklé a jak to ostatně činí Theodor, ale také technikami lití, stříkání a otiskování nebo jejich souhrou, kdy rád využívá princip „řízené náhody“. Obraz přitom nemá upevněn
na malířských štaflích – pokládá jej na zem a jeho malování připomíná šamanský tanec. Zajímá se o krajinu, přírodu, živly, malý i velký svět a zásadně nevytváří izolované malby, ale vyjadřuje se v rozsáhlých cyklech. Ukazuje tušené či neviditelné a pohybuje se mezi stylizovaně realistickým a expresivně abstraktním pojetím. Obrazy jednou vybuchují explozí barev a nespoutanou syrovostí, jindy jsou přehledně konstruovány s důrazem na propracovaný detail, objevuje se na nich geometrický řád. Jako by se v jejich autorovi neustále svářil rozum a cit. Určujícím obrazem výstavy byla malba Dva světy, jež symbolizuje Janův zájem o přírodní a civilizační fenomény a tento název byl také použit v podtitulu celé přehlídky. Další obrazy, ať už se jedná o africké motivy nebo mysteriózní díla Přízrak a uhrančivě temné Zlo, s ním obsahově i formálně souzní. Důležitou součástí expozice byly i poměrně vzácné příklady Janovy figurální tvorby, jež byla zastoupena zejména triptychem Helmutovy holky, do nichž malíř organicky začlenil motivy ze slavných aktů fotografa Helmuta Newtona. Exkluzivní premiéru měly objekty vycházející z aktuálního malířského cyklu Znamení. Jedná se o jeho vůbec první třírozměrné plastiky: vznikly v roce 2022 a spolu s obrazy tvořily kompaktní výstavní soubor. „Objekty jsou výsledkem mého dlouhodobého zájmu o třídimenzionální řešení některých mých obrazů nebo dokonce celých sérií, ale až nyní, v souvislosti s výstavou, se mi podařilo realizovat alespoň jednu z nich,“ vysvětlil umělecký zlom Jan Pištěk. Není bez zajímavosti, že skladba plastik, jejich prostorová konfigurace, se v průběhu trvání výstavy proměnila. Pro mnohé diváky, kteří se do Villy Pellé opakovaně vraceli, to bylo příhodně překvapení. Obecně platí, že pro umělce je výstava vzácnou příležitostí vidět to, co vytvořil, v nových souvislostech, které nabízí neutrální galerijní prostředí. Jde o možnost zamyslet se nad tím, kam se dál ubírat, jak rozvinout předchozí počiny.
 

​​

​​

​​

Autor textu: Petr Volf, Martin Dostál

​